Bulls-eye!!

Střelecký simulátor, ve kterém se tvoje přesnost měří v milimetrech a chyba vypálení tě stojí bodů. Takhle to mělo být v devadesátkách na PC — bez vody, bez třaskavého trashového obsahu, jen čistý střelecký sim s měřítkem ambicí.

Bulls-eye!! je přímočarý: máš terč, máš zbraň (revolver, pistol, pušku), máš omezený počet nábojů a čas. Cíl je jednoduchý — trefit se co nejblíž středu. Hra ti pak říká, jak špatně jsi selhal. Nejde tu o arcade střílečku v akčním tempu, spíš o precizní disciplínu, kdy se zjímáš, jestli to stihneš natáhnout na osmadesát bodů z sta možných. Čím dál od středu, tím méně bodů. Chybíš a skóre se ti sype dolů bez milosti.

Ovládání je účelové — namiřuješ myší nebo klávesnicí, nastavuješ tah spouště, zaměřuješ. Není tu žádné vibrace gamepadu, žádný grafický chat postav, jen zpětná vazba v číslech a pohled na terč. Hra nemá ambici být zábavou pro všechny — spíš pro toho, komu vyhovuje opakování, ladění pohybu prstů a souboj se svými vlastními limity. Grafika je funkční, zvuky zpráv bez smetany. Hraní je až hipstersky minimalistické pro rok 1992.

Ty věci v devadesátkách pracovaly, protože se hrály v hospodách na automatech. Domácí simulátor nikdy nezískala masu fanouška — byl to experiment, který se dost možná ztrácí v paměti nejspíš právě proto, že nedělal nic extra. Nestál nikde, nedostával se nikam, jen existoval. Dnes je to spíš kuriozita než klasika — důkaz toho, že i o střelbu na PC někdo uvažoval, ale bez dramatu.

Zahrát si ji stojí za to, pokud chceš cítit, jak se hraní zužovalo na holé mechaniky. Žádné animace na střílení, žádný adrenalin z pronásledování. Jen ty a tvoje schopnost trefit terč. V prohlížeči ji ovládneš bez rozpaků — je to hra, která ani nevyzývá, jen nudně nadsekává bod za bodem. Pak ji zavřeš a vrátíš se k něčemu, co tě aspoň zabavilo.