Bob Winner

Bob Winner vstupuje na obrazovku s rezavým copem a pažbou, která vypadá, jako by ji někdo našel na stavbě. Rok 1986, MS-DOS, a před tebou je hybrid, který si neví rady s tím, jestli chce být adventurou nebo akční hrou. Výběr si nakonec neudělal pořádně ani v jednom směru.

Jsi někdo jménem Bob — a ne, není ti do smíchu. Cíl je primitivně jednoduchý: postoupit přes úrovně plné nepřátel, sbírat kuličky nebo cokoliv, co se zrovna sbírá, a dostat se na druhou stranu. Hraje se z boku, hra se snaží o něco mezi Moonwalkerem a levnější kopií Castlevanii, ale padá někam do propasti mezi ambici a technickými možnostmi staré krabice.

Ovládání je pomalé a hmotné — Bob se pohybuje, jako by měl v botách písek, a příkazy reagují s viditelným zpožděním. Skoky nemají pořádnou dynamiku, střelba (pokud vůbec funguje) je nepřesná. Nepřítel tě trefí dřív, než stihneš pochopit, jak daleko vlastně je. Tuhle hru hrát znamená bojovat s mechanikou víc než s tím, co se na obrazovce děje. Zvuky — když přijdou — zní, jako by je náhodně naintegrovali k večeru v pátek.

Bob Winner se v devadesátkách ztrácí v hromadě podobných pokusů, které chtěly být akcí a skončily nudou. Nezanechala si paměť ani tím, jak originální by byla, ani tím, jak špatně by se hrála. Spíš jako vydavatel zapomněl na existenci tohoto příspěvku.

Dnes si ji zahraješ v prohlížeči, když tě napadne otázka, co to všechno bylo. Nebude ti to trvat dlouho. Boba si vezmeš na pět minut, zjistíš, že smysluplná hra to není, a vrátíš se k něčemu, co netrápí všechny. Historický kuriózum, nic víc.