Gnasher

Gnasher je na první pohled surová záležitost — jednobarevná grafika, zvuky hrající si na nervy, a přitom vás tahá stále dál. Spectrumová hra, která se nesnaží být nic víc, než co umí, a právě to ji dělá pozoruhodnou.

Jde o arkádní hru, kde máte jednoduchou úlohu: pohybovat se po herní ploše, sbírat věci a vyhýbat se nepřátelům. Znáte to — je to staré jako počítače samy. Vaše postava (chcete-li, kurzor s osobností) se pohybuje po mřížce, a vy se snažíte přežít vlny útoku. Každá úroveň je vlastně jen opakování stejného schématu s mírně zrychleným tempem.

Ovládání je minimalistické — směrové klávesy a nic víc. Žádné speciální schopnosti, žádné power-upy. Jednoduchost má ale svou cenu: hra se hraje fádně. Nejde o to, že byste si ji zahrál a měl srandu. Jde o to, že střídáte frustaci s nudou. Nepřátelé se pohybují podle pevných pravidel, a když je poznáte, mizí všechen důvod, proč hrát dál. Chybí tu dynamika, něco, co byste neočekávali.

Z hlediska historie herní scény je Gnasher zajímavá spíš jako příklad toho, co se dělalo na Spectru v určité době — kdy se hry pisovaly rychle a levně, aniž by se moc přemýšlelo o dlouhodobé hratelnosti. Není to špatná hra, jen to vůbec není hra, která by vás chytla na hodinu. Rozhodně ne na víc.

Dnes ji zahrát? Jistě, v emulátoru si ji spustíte za dvě minuty. Ale počítejte s tím, že si ji zapamatujete spíš jako kuriozitu než jako zážitek. Spectrum si zasloužilo lépe.