Professional Tennis Simulator

Sim, tenis bez převlek — tady nejde o to, aby se ti zobrazil hráč v neonových pásech a s flirtováním do kamery. Jde o to, aby sis zahrál zápas tak, jak by si ho zahrál chlap, kterého přestane zajímat, jak to vypadá.

Professional Tennis Simulator z počátku devadesátek je spíš elektronickým sešitem než hrou. Volíš si soupeře, turnaj, hraniční vzdálenosti podání, úhly přihrávek — a pak koukaš na čáry a čísla, která se na černém pozadí propisují v ASCII grafikě. Tenis zde není sportovní arcade, kde by ses předháněl s počítačem v bonmotu. Je to turnajová simulace, kde záleží na kvalitě hráče, na tom, jaké svěsíš údery, kde je umístíš na kurtu. Obrazovka ti ukazuje jen to, co potřebuješ vědět — polohu míčku, pozici obou hráčů, score. Nic víc.

Ovládání je logické, ale chce čas se v něm zorientovat. Podání nastavuješ pomocí menu, míček servíruješ, protihráč se pohybuje podle své AI, kterou lze nastavit. Grafika? Žádná. Animace? Minimální. Zvuk? Pip a pípnutí. Hra se hraje skrz menu, skrz číselné hodnoty, skrz představivost. Když jsi na kurtu, vidíš jen pohyb kurzoru a čáru, která představuje míček. Hraní si vyžaduje trpělivost a vhled do toho, jak se tenis vlastně hraje. Pokud čekaš dynamiku, nebudeš spokojen.

Ale to je právě ten podivný kouzelný moment. Když si uvědomíš, že tohle je simulace — opravdu, bez ohlédnutí na sexy grafiku — začíná tě to bavit jinak. Táhne tě do toho jako desky, kde jsi si všechno představoval sám. Turnaj postupuje, sbíráš body, vidíš, jak se vyvíjí tebou řízená kariéra. Není to zábava ve smyslu adrenalinu. Je to satisfakce ze zvládnutí detailu.

Dnes? Pokud chceš okusit, jak se hrály sportovní simulace, když se věřilo, že počítač je na logiku a hráč na fantazii, tady je to. Nic se neutvářelo pro YouTube a stream. Hra byla určená pro lidi, kterým nestačilo koukat, ale chtěli si myslet. To ses octnul v devadesátkách u počítače.