Katharsis

Když jsem poprvé spustil Katharsis, čekalo mě něco, co svou atmosférou více připomínalo experimentální divadelní představení než klasickou počítačovou hru. Tenhle koutek devadesátek jsem si dlouho pamatoval spíš podvědomě — nějaká zvláštní věc v DOSu, která se nedala zařadit.

Jde o hybridní věc mezi textovou adventurou a bizarní simulací. Vytváříš si postavu, která existuje v jakémsi abstraktním psychologickém prostoru — více to připomíná průchod vědomím než tradičně mapovaný svět. Nemusíš tu řešit skvosty a klíče v jednotlivých místnostech, ale spíš se orientuješ v obrazech, citacích a záhadných dialozích. Hra se točí kolem něčeho jako katarze — očisty duše, kterou procházíš postupnými interakcemi.

Hraje se to myšlenkou spíš než reflexy. Klikáš na možnosti, čteš obsáhlé monology postav, pokládáš zvláštní otázky. Ovládání je jednoduché — kurzor a klikání — ale mentální náročnost je neočekávaná. Občas se zdá, že vůbec nepostupuješ, pak zase se něco prolomí a pokud jsi si pozorný, pochopíš, že jsi se vlastně vnitřně pohnul. Hrát ji chce klid a otevřenost. Schází tu typické herní gratifikace — žádné levely, žádný progress s puntíky. Je to obtížné pro ty, co čekají, že se hraje na něco.

V devadesátkách to byla kuriozita, kterou hráči buď okamžitě zamilovali, nebo ji zavřeli po pěti minutách. Nevím o velkém následu. Technicky je to velice skromné — černé pozadí, jednoduchá grafika, písmo, zvuky jsou spíš experimentální. Vizuálně se nikdy nestala trendy, ale byla podivně autentická v tom, jak se pokusila pomocí her dotknout něčeho abstraktního.

Dnes působí ještě zvlášťněji, protože tohle už se dělá mnohem slapeněji. V prohlížeči ji můžeš zkusit jako zajímavý artefakt z doby, kdy si někdo myslel, že hra nemusí být o zábavě, ale o reflexi. Není to zábava v klasickém slova smyslu. Je to spíš experiment, který tě může nakopnout do myšlení, nebo ti připadá jako ztráta času. Záleží na náladě.