BananaTron

Když se na obrazovce objeví první banán, kterému chybí všechno krom barvy a jednoho pixelu, víš, že čekaš něco velmi zvláštního. BananaTron z roku 1989 je jeden z těch титulů bez motta, bez reklamního triku, bez snůšky řešení jak by měla arcadovka vypadat. Prostě hra o něčem, co by nikdo normální nenavrhl.

Jde o klasickou střílečku z pohledu shora, kde řídíš… no, něco, co má jméno s ovocem a hrajícím se slovem na legendární počítač. Nepíšeš si vysvětlivky, jaké potvory chceš tlouci, jak se řídí levely nebo co se stane, když projdeš dál. Hra ti to neukazuje. Hra ti nic nevysvětluje. Hra prostě je a čeká, až si ji dejž dohromady sám.

Ovládání je přímočaré až do bodu, kdy zjistíš, že přímočarost je vlastně zástěrka pro chaos. Pohyb funguje, střelba funguje, logika světa střet po střetu semlete do korálků. Pixelová grafika je hrubá, barevně divoká a na obrazovce se to klíčí jako v mikroskopické populaci beznožek. Zvuk — pokud mluvíme o zvuku — tě překvapí stejně jako všechno ostatní: někdy existuje, jindy nikoliv. DOS kapela, která hraje podle svého rozpoložení.

Za třicet let to není legenda, kterou by si vypůjčovala vrcholné nování. BananaTron je spíš kuriozita, která přežívá proto, že se jí věnuje málo pozornosti a ještě méně snahy ji zpopularizovat. Hra v anonymitě, kterou si vysloužila svojí nezajímavostí i přesto, že existuje. Hrál jsi ji v osmdesátkách na školním PC a zapomněl. Možná jsem si ji spletl s něčím jiným.

Dnes má smysl ji zahrát jedině z nostalgie surového DOS okresu, kde každý autor vám koukal do tváře a říkal: dělám co chci, a pokud se vám to nelíbí, vraťte se k Pacmanovi. V emulátoru se rozjede bez problémů. Čekejte arcádní chaos bez pravidel, bez nápovědy a bez smislu. Přesně to je BananaTron.