Bianco Natale

Někdy v devatenáctidvacátém století by mě zajímalo, kdo vlastně vymyslel, že adventura bez popisu, bez návodu a bez viditelného cíle je hra. Bianco Natale je přesně tím — italská adventura z roku 1994, která si sama sebou tolik věří, že ti ani neřekne, kde jsi a co máš dělat.

Jsi asi v nějakém městě v zimě. Jsou tu budovy, postavy a kupodivu docela decentní grafika pro dobu — pixelart s trochou atmosféry. Ovšem co dělat, to tušit nebudeš. Hra tě nechá klikat na všechno, rozhovory často berou nesmysl nebo vůbec odpovědi, a přechody mezi scénami jsou pomalé. Nemáš mapu, nemáš seznam inventáře, který by věc zásadně usnadnil. Jen klikáš a nadějíš se.

Hraje se to jako klasická point-and-click adventura — myš, pár ikon pro akce, předměty co sebereš a pokládáš. Ovládání samo o sobě není špatné, jen se bez průvodce a bez zpětné vazby motáš jako slepý v novinách. Jakmile narazíš na správnou kombinaci, cítíš úlevu. Jakmile si ji nevšimneš, frustrace. Dialog ve skoro všech devadesátkách těchto her byl peklo — a tohle si toho zachovalo.

Bianco Natale má svůj kult fanoušků, především v Itálii, protože je to underdog z doby, kdy takovéhle věci vydávala koho chvíli. Pro dnešního hráče bez průvodce a bez trpělivosti je to ale spíš archeologický výkop než zábava. Grafika stárnout mohla hůř, ale to není dostačující důvod.

Pokud se chceš vrhnout na zapomenutou adventuru z počátku devadesátek a máš u sebe walthrough nebo nekonečnou trpělivost, jmenuj se Matador a pusť se do toho. Ostatní si možná lépe povedou jinde — Monkey Island, Legend of Kyrandia nebo třeba Full Throttle tě zklamou méně.