Ega-roids

Kdyby někdo řekl, že v roce 1986 bylo možné vytvořit asteroidí klon na počítači bez pořádné grafiky a bez dnešních vymožeností, nechám se překvapit. A tady je — Ega-roids od neznámého autora, který si zjevně řekl: vezmu Asteroids, trochu změním pravidla a uvidím, co se stane.

Jde o jednoduchou věc. Létáš v prostoru, střílíš asteroidy, asteroidy se lámou na menší kusy a ty je střílíš zase. Jistě, základní recept jako z učebnice. Ale mechanika se tu vrací k originálu — žádné power-upy, žádné speciální efekty, jenom tvůj malý křížek a nekonečný proud kamenů. Cíl je prostý: jak dlouho přežiješ a kolik jich stihneš zničit, než sám havaruješ.

Hra se ovládá jednoduše, jak se patří. Rotace, plyn, střelba — tři klávesy, jako v každé slušné arkádě. Grafika je čistě funkční, bez zbytečností, takže na obrazovce může být spousta projektilů a asteroidů, aniž by se to zaseklo. Zvuk? Z PC speakeru to zní spíš jako elektronické bouchání než jako hudba, ale v takových hrách to nikoho neobtěžuje — pointou je rytmus a reflexy.

Co je zajímavé: Ega-roids se chová věrně klasickému duchu, bez nánosu komerčního lesku. Kraje obrazovky fungují tak, jak si je pamatuješ z herny, a hra nemá zbytečné pauzy. Některé hry z té doby už zkoušely originál vylepšovat, tady autor řekl: ne, zůstáváme u čistého, tvrdého systému.

Dnes, v prohlížeči, je to spíš chvíle na otestování reflexů. Nejde o zápletku nebo atmosféru — jde o to, jestli ještě zvládneš myslet natolik rychle, aby ti mozek a ruka komunikovaly právě včas. Nenáročná chvilka, ve které se z počáteční tmy postupně stane přehlídka létajících kamenů.