Eat It

Kobaltově modrý labyrint se snaží tě sežrat. Ne v přeneseném smyslu, ale doslova — bludiště se ti nepomalu zužuje, zatímco ty sbíráš puntíky a snažíš se neutéct do vlastní pasti. Eat It z roku 1989 je jednoduché, brutální a jakmile si uvědomíš, co se děje, přestane to být hra a stane se režisérem vlastního pohřbu.

Jsi malý čtvereček v bludišti plném jedlého obsahu. Tvůj cíl je jasný: sníst všechny tečky a zápalit bílou bílou lajnu. Zbývá jeden háček — jak se pohybuješ, bludiště se za tebou uzavírá. Sníš cestu, kterou jsi prošel. Za chvíli už nemáš kudy pryč. Bludišť musíš prokousávat a přitom sledovat, kde má zbývající prostor, a nezavřít si sám cestu k posledním bodům. Jednoduché na papíře, děsivě těsné v praxi.

Ovládání je DOS-ové, jak si člověk vzpomene — šipky, odpor je výrazný, grafika minimalistická. Není tu žádné umělé chlácholení, žádné animace, které by ti vykupovaly čas. Každý tah je tvůj, každý blbec je tvůj. Hudba — pokud se dá říkat hudba — ti svým kostnatým pipáním připomíná, že výpočetní technika v osmdesátých letech nebyla určena pro srdcemutné. Hra tě deptá a nepomohou ti ani cheatcody, protože chyba v logice je tvoja.

Eat It nebyl hit, kterého by se hráči pamatovali s nostalgiálními slzami. Spíš jde o jednu z těch tichých her, které si člověk stáhl na floppy, zahrál je půlhodinku a zase zapomněl. Ale měla na něco — na principu, který se později rozpracuje do Pac-Manu a dalších labyrintových her. Tady to bylo prazáblé, prazáhustě, bez zbytečností.

Dnes je Eat It kuriozitou. Zahrál bych si ji jen kvůli překvapení, jak moc tě donutí přemýšlet o každém tahu v místnosti, která se ti pomalu zavírá. Není to zábava, je to intelektuální výzva. Síť emulátorů ji dává dostupnout zdarma, takže ztráta času je jen čistě tvoje.