Bouncer

Nevím, jestli to byl bug nebo záměr, ale Bouncer na Spectru na první pohled vypadá jako hra pro jednoho hráče. Pak si vezmeš druhý joystick a není s ním co dělat.

Jde o jednoduchou plošinovku z osmdesátek, kde skáčeš přes překážky a sbíráš předměty. Postavička se jmenuje Bouncer — odrazuje se jako míč a snaží se dostat z jedné strany obrazovky na druhou. Grafika je holá, typická spektrumovská blokovitost, zvuk by ti v paměti nevyrazil ani kdybyses ho snažil zapomenout.

Hraje se na to, aby ses dostal co nejdál bez pádu. Joystick funguje responsivně, skoky jsou předvídatelné — to je dobře. Překážky jsou ale někdy tak blbě umístěné, že vypadá, že jim chceš dát facku. Nejde o žádný náročný puzzle, spíš o učení se vzorům a včasném stisknutí tlačítka. Tímhle způsobem vznikají ty chvíle, kdy budeš padesátý pokus a víš přesně, co dělat — jen se ti nepovedlo načasování o desetinu sekundy.

Bouncer je právě ten typ hry, která měla svůj čas a měl by tím být. Na Spectru existovaly stovky podobných počinů — každá chtěla být Prince of Persia, skončily jako klony něčeho, co už bylo klonem. Tenhle titul si nikdo nepamatuje, protože nebyl dostatečně dobrý na to, aby vynikal, ani tak špatný, aby byl legendárně horný.

Pokud tě zajímá, jak to vypadalo, když se na Spectru prodávaly hry ve svazku „10 her na kazetě", Bouncer je přesně ten případ. Zahrál ses ho při babičce na chatě, protože nic lepšího nebylo. Dnes je to spíš kuriozita — materiál pro sběratele a lidi, kteří si chtějí zaspomínat, jak se bavilo bez párty efektů a vysokého rozlišení.