The Black Hole

Obrazovka se vybarví a vidím kruh. Prostě kruh, který se pomalu zvětšuje a pohltuje pixel za pixelem všechno kolem. Tím je Black Hole, The — hra, která se nedá přiřadit k žádnému tradičnímu žánru, protože prostě dělá to svoje. Na Spectru se to objevilo bez většího rozruchu, ale když se kouknete na to, co tady vidíte, je to v jistém smyslu docela odvážný kouš.

Princip je minimalistický. Existuje černá díra, existuje prostor, existujete vy. Cílem je uniknout, protože to, co přichází, nemá s žádostivostí nic společného. Hra není o bodech nebo checkpointech — je o čase, který se vám zpod nohou hroutí. Černá díra se rozrůstá, vy se snažíte být dost daleko. Na Spectru, kde se grafika skládá ze dvou barev a pixel je často to nejmenší, co může být, je to hypnotizující právě v tom, jak prosté to vypadá.

Ovládání odpovídá éře — kurzory či jedno tlačítko, pohyb je diskrétní, teleportace a výjimky z fyziky se řeší poctivě bez třpytu. Hraní má svůj rituál: sledujete ten kruh, který sežírá mapu, počítáte si v hlavě vzdálenost, padáte do pasti, startujete znovu. Není tu nic, co by vás odehnalo od obrazovky divnou animací nebo zvukem — jen vy a ten hlad černé díry.

V historii Spectra to není mega známá věc, ale má své místo právě proto, že se nebála jít jinam. Zatímco ostatní dělali strašáky a arkády, toto bylo spíš meditace s napětím. Grafická jednoduchot se stala silou — není za čím se schovat, žádné efekty na odpoutání pozornosti.

Dnes, když si ji spustíte v emulátoru, je to okamžitě jasné: tady nešlo o technickou extravaganci. Šlo o nápadu, která se drží. Není to zábava v klasickém slova smyslu, spíš výzva, která vás nechá chvíli přemýšlet, proč vám to připadá fascinující. A to stojí za to.