Apollo 18 - Mission to the Moon

Rok 1988, já mám deset let a táta mi vysvětluje, proč nemůžeme hrát víc než hodinu denně. Na monitoru svítí raketová tryska a já naprosto nerozumím tomu, co po mně ta hra chce. Apollo 18: Mission to the Moon bylo přesně tenhle typ zážitku.

Artech Studios vydali tuhle věc původně na Commodore 64 a port na MS-DOS přišel záhy po té. Nejde o akci ani adventuru — jde o graficky orientovanou vesmírnou simulaci, která se snaží zachytit skutečný průběh lunární mise. Vzlétnout ze Země, navigovat na správnou trajektorii, přistát na Měsíci. Žádný příběh, žádná zápletka. Jen fyzika, čísla a studený pot.

Ovládání je záměrně komplikované a hra vás nedrží za ruku. Máte před sebou palubní desku plnou údajů a musíte sledovat rychlost, kurz, sklon a palivo zároveň. Jedna chyba v úhlu přesně na začátku a za deset minut reálného času zjistíte, že letíte špatným směrem. Přistávací sekvence na Měsíci pak vyžaduje trpělivost, jakou jsem tehdy jako dítě rozhodně neměl. Dospělý já ji má sotva o trochu víc.

Co hra přinesla, byl respekt k tématu. V době, kdy většina vesmírných her na PC znamenala buď šíp letící skrz asteroidový pás, nebo jednoduchou arkádu, se Artech pokusili o něco méně pohodlného. Grafika je skromná i na standardy roku 1988 — v tomhle ohledu zestárla bez milosti. Zvuk je na hranici slyšitelnosti a atmosféra vzniká hlavně z toho, že víte, co se reálná mise Apollo snažila zvládnout. Bez toho historického kontextu je hra jen suchá série numerických problémů.

Dnes si ji zahraje v prohlížeči hlavně ten, kdo má rád simulátory v jejich nejryzejší podobě — bez efektů, bez pomocníků, bez záchranné sítě. Nebo prostě ten, kdo si vzpomene, že vesmírný program byl skutečný a hraní může být občas i trochu poučné. Čekat od toho velký herní zážitek by bylo naivní. Ale chvilka u toho palubního panelu a pocit, že říkáte té raketě, kam má letět, má pořád svoji zvláštní přitažlivost.