Tronn

Tronn je počítačová hra na ZX Spectrumu, která tě hned pozná — jde o klona Tronnerky z arcádů. Věřím, že to víš. Jestli ne, pak víš alespoň, jak to vypadá: dva hráči, každý řídí svou čáru světla, která se za ním vleče, a cílem je přimět soupeře, aby narazil do něčeho pevného. Hra pochází z období, kdy se každý druhý vývojář snažil napasovat arcade hit na osmibitový domácí počítač, a Tronn je přesně takovým pokusem.

Co máš: dvousoutěž v reálném čase na jedné obrazovce. Jeden hráč řídí jednu čáru, druhý druhou. Hrací pole je ohraničené a postupem času se zapodívá dalšími překážkami, takže jít rovně není řešení. Spektrum zvládá jasné barvy a při troše shovívavosti si představíš neonový graffiti z originálu. Ovládání musí být jednoduché — šipky nebo WASD — protože jinak by ses vrhal do stěny v panice.

Jenže tady to začíná horší. Čáry se hýbají pomalu, až to neudrží tempo. Detekce kolize není spolehlivá — někdy zvládneš projet, kde bys musel zahynout, jindy padneš bez viditelného důvodu. Není tam nic, co by tě přinutilo vracet se k hře. Bez příběhu, bez progrese, bez „jeden, další," jednoduše rozehraje jedna partij a seja to dál. Na domácí počítač sedí vícher, které udělaly ze stejného konceptu něco poutavějšího.

Tronn patří mezi ty pokusy, které si pamětí vyprávěly lépe než v skutečnosti. V devadesátkách, když jsi měl na výběr z padesáti her, byla tím pořádným kouskom. Když jsi ji měl v kazetě vedle Jetpaca a Manic Minera, sedla si do přehledu. Dnes je to spíš artefakt než zábava — zajímavý proto, že existuje, ne proto, že se z ní chceš kousat do matrací.

Pokud tě zajímá, jak se hry věnují jednomu konceptu — jak ho škrtí, různě omítají, někdy náhodou trefit — můžeš si ji hodit do prohlížeče. Půl hodiny je dost na to, aby sis formoval názor. Jako skvělá zábava to není. Jako pohled do garáže osmdesátých let — v pohodě.