Sidewinder II

Nevím, co je na tom zaklíčované v tom názvu „Sidewinder", ale při spuštění to jelo jako robotický had na tabuli. Sidewinder II je spektrumová arkáda z doby, kdy se do paměti osmibitu vměstnavaly jen ty nejjednoduší nápady a nejpřímočařejší řešení. Ovládáš si něco, co se pohybuje po obrazovce, sbíráš či vyhýbáš se věcem a snažíš se přežít. Nic víc, nic míň. Typ hry, kterých bylo na Spectrumu stovky, a když si je teď spustíš, není ti hned jasné, která z nich je která. Hraje se to na principu jednoduchého pohybu po mřížce či po plynulé ploše — detaily si nejsem stoprocentně jistý, protože hra si záměrně nepředstavuje svůj účel snad ani v úvodu. Řeči přikazují, jdeme dál. Grafika je typicky spektrumová, takže jasné bloky barev bez polotónů, míhají se oči. Zvuk — respectivamente pípání z repráku — není nic, co bys si pamatoval. Problém není, že by hra byla špatná; je v tom, že je příliš neutrální na to, aby se ti vryla do paměti. To je přesně ten důvod, proč si dnes Sidewinder II nepamatuješ, ani když jsi si ji v těch devadesátkách možná spustil. Byla to jedna z tisíců her na Spectrumu, které se narodily, skončily v nějaké kompilaci a pak zmizely. Měla své místo v určité chvíli, ale charakter jí chybí — chybí jí ten prvek, který by ji odlišil od kamaráda vedle ní. V moderní perspektivě se Sidewinder II hraje nejlépe přes nostalgii, nikoliv přes zábavu. Pokud tě lákají čistě spektrumové arkády a máš rád pocit hraní bez přehánění, můžeš si ji spustit v emulátorun. Pozdraví tě grafickou minimalismem a upřímností, která už by se nikdy nevrátila. To je všechno, co ti nabídne — a tak to asi bylo i tehdy. Sidewinder II je spektrumová arkáda, která se příliš neliší od dalších. Jednoduchá, zapomenutelná, pravá vzpomínka na časy, kdy bylo všechno stejné.