The Oppressed Land

Kdyby se měla Británie někdy vrátit do středověku, asi by to vypadalo takto. The Oppressed Land je podivné zacílení, kde jsi vůdce rebelů na ZX Spectrumu a musíš se vypořádat s režimem, který by se měl jmenovat spíš Středověk bez smilovánky. Hra se narodila v době, kdy politické RPG bylo skoro sci-fi, a ten nádech byla cítit celou dobu, co jsem ji hrál.

Jde o strategie smíšenou s RPG prvky, kde procházíš krajinou plnou vesnic, zámků a armád, a musíš si udržet sviť zbuntovanců pohromadě. Mapy jsou textové, věci se dějí přes menu, grafika je taková ta čtverečkovitá spektrumová bez výstřelků. Není to Ultima, ale není to ani nudná věštkyně v kouči. Hra ti dává cítit se jako malý muž v nerovném boji, což je míníí, co nabízí.

Hraní je pomalé, jak jenom to na Spectrumu může být. Načítání, čekání, menu, načítání zase. Rozhodnutí nejsou složitá — jdeš sem, najmeš vojáky, bojuješ nebo utíkáš — ale ten věčný chod po mapě, aby ses dostal někam dál, to tě postupně vysává. Balancování zásob a vojáků je zajímavé za prvních pět minut, pak to cítíš jako povinnost. Hra by byla o polovinu lepší, kdyby byla o polovinu kratší.

The Oppressed Land se nezadržel v paměti proto, že by byl geniální, ale proto, že byl jiný. Tehdejší spektrumáci nehráli o revolucích, a tahle hra to vzala vážně. Není to hra, která by přímo zestárla — nebyla to vrcholná elektronika ani v roce, kdy se narodila. Spíš je to curiosum, prohlídka myšlenkového experimentu.

Dnes si ji vezmeš do prohlížeče, když tě zajímá, jak se obchází Spectrum, a ne aby ti udělala skvělý večer. Je to jako návštěva muzea — podívej se, jak se to dělalo, a potom si spusť něco s lepšou grafickou hrou. Ale jestli máš slabost pro politické prvky a nerutinní nápady, zkus to. Alespoň víš, co tě čeká.