Deze recensie is nog niet vertaald — we tonen het origineel (Čeština).
Když se v devadesátkách chystal souboj, nemusel to být Street Fighter. Stovky nezajímavých klonů se válely po discích a sharewarových sbírkách, a Violent Fighter patří přesně mezi ně — MS-DOS fighter z roku 1992, který si nikdo moc nepamatuje a ne proto, že by byl příliš dobrý.

Jde o klasický beat-em-up z doby, kdy každý myslel, že stačí vzít sprite fighters, vrátit je do arény a čekat na bestseller. Tvůj postava se prohání po obrazovce, mlátí soupeře kombinacemi úderů a speciálními posily. Bez čeho se při tom obejdeš? Bez talentu a ambice tvůrců. Grafika je věrohodná, ale nevýrazná — ty postavy vypadají jako by je kreslil student druhého ročníku. Zvuky nejsou nic zvláštního, ovládání je pomalé a nepřesné, jako by se tvůj hrdina pohyboval v kondenzovaném vzduchu.
Hraje se to bez radosti. Údery nejdou po čekání hráče, ale v nějakém neuředeném rytmu, kterému se tvoje prsty nesnažily ani přizpůsobit. AI soupeře si vezme, co chce — občas je neskutečně tady, přespřesně počítaná bota skončí přesně v tvých zubech. Jindy se jen státkou postává a čeká, ať ho zahubíš. Takový je to solitér bez duše, kde se necítíš, že by to někdo testoval déle než deset minut.
Violent Fighter nikdy neměl šanci konkurovat Mortal Kombatu či Strider, který vycházel zhruba v tej samé době. Zbyl z něj jen kus opomenuté počítačové historie, kterou si dnes zahrají jen ti nejzápasnější oldschool fanoušci. A ani ti nebudou moc spokojení. Dobrý příklad na to, že vůle samotná neznamená vítězství.