Under Fire

Když jsem si v osmdesátých letech pustil Under Fire, čekal jsem akci. Místo toho jsem se ocitl v chladné válečnické místnosti s mapou, jednotkami a příkazem, že jdu dělat strategii. Nehulvoj, to byla lekce v pokoru.

Under Fire je válečný simulátor z poloviny osmdesátek, kde sedíš za feldmaršálským stolem a řídíš armádu z ptačí perspektivy. Nejde o grafickou show — herní svět je čistý ASCII terén s jednotkami značenými symboly. Hraje se přes textové menu a příkazový řádek. Děj se odehrává v klasickém válečném prostředí, a tvůj cíl je jednoduchý: porazit nepřítele na strategické mapě. Nic víc, nic líp.

Hrát se v tom hraje podobně jako v Napoleonských válečnických hrách, které vydávaly různé magazíny a autodidakti. Musíš plánovat pohyby, spravovat zásoby, rozmisťovat jednotky. Počítač ti to není lehký protivník — dělá věci, na které ty sám bys si vzpomněl až příliš pozdě. Interface je zdlouhavý, ovládání vyžaduje soustředění na každý příkaz. Hraní je spíš střelba do tmy s mapou v mateřské škole, kdy si nejsi jistý, co koukat máš. Ale právě v tom je kouzlo — počítač tě nebaví, nutí tě přemýšlet.

V devadesátkách se pod vlivem 3D akcí a grafiky na tom špatně vypadalo, že Under Fire vůbec nebyl v módě. Dnes však vidím, co měl: hloubku, důsledky rozhodnutí, atmosféru zmoženého vojevůdce, který sedí v krytu a kouká na papíry namísto na boje. Herní svět byl pro tu dobu obdivuhodně komplexní.

Kdo si dnes zahraje Under Fire? Hráč, co baví plánovací střelba a který netrpí grafickými nástrahami. Pokud tě baví hex-and-counter strategie, tenhle kousek je tvůj. Není skvělý, je poctivý — a v osmdesátkách to znamenalo všechno.