Maxamedia MaxMix

Když jsem si poprvé spustil MaxMix, čekal jsem muzikální edukační software jako tisíce ostatních z osmdesátek. Místo toho jsem se ocitl u něčeho podivně fascinujícího — nástroje na tvorbu zvuků, který vám dává možnost experimentovat s tóny, barvami zvuku a základy skladby bez zbytečných otálení.

MaxMix z roku 1986 je vlastně audio editor a tvůrčí nástroj určený především školám a nadšencům, kteří chtěli pochopit, jak zvuk funguje. Nehrálo se tu klasicky — místo toho jste skládali melodie, upravovali vlnové formy a poslouchali výsledky na chudém reproduktoru nebo přes sluchátka připojená k PC. Jednoduché a přitom pro svojí dobu překvapivě intuitivní."

Ovládání je přímočaré — nabídkový systém, klávesy, a když už máte hlavu v tom, jak to funguje, začne to dávat smysl. Není tu nic zbytečně složitého, ale zároveň cítíte možnosti. Můžete si pohrát s různými zvukovými parametry, skladovat si své díla a přehrávat je. Hra s časem se ale projevuje pociťovanou limitací — DOS, slabý zvukový hardware těch let, nic speciálního ve vizuálu. Není to elektronické Disneyland, je to spíš solidní pánev v dílně amatérského skladatele.

V kontextu osmdesátek je MaxMix zajímavý jako dobový svědek — doby, kdy se počítač začínal stávat i hudebním nástrojem, ne jen grafickou tabulí. Muzikanti si tím nic neznamenali (syntetizátory existovaly dávno), ale pro školáky a zvídavé amatéry to byla možnost, kterou předtím neměli. Dnes je MaxMix hlavně kuriozita, která potvrzuje, že v devadesátkách bylo v každém softwarovém oddělení pár nadšenců, kteří stavěli věci jen proto, že je zajímaly.

Má cenu si ho spustit v emulátorovém prohlížeči především jako časový stroj — vidět, kde kořeny moderních DAW a audio editorů sahají. Není to hra, není to zábava ve smyslu zábavy dnes. Je to vzpomínka na dobu, kdy hraní si s technologií bylo samo o sobě průzkumem.