Mario Islands

Spectrum si užil svou slávu především na hrách, které věděly, na co máají. Mario Islands je dlouhá sekunda poté, co se stane jasné, že to nebude žádné mistrovství. Jde o platformer s nejmenším názvem, který kdy padl na osmibity — Mario se motá po ostrovech, sbírá věci, skáče, padá. Už to zní jednotvárně, a hrát to je ještě jednotvárněji.

Pokud bys čekal klasický skok a sběr po způsobu původního Donkey Konga nebo Mario Brosu, nemáš. Tady se Mario prodírá složitě navrhnutými mapami bez jakéhokoli dynamického cílu. Není tu jasně vymezená úroveň — je tu spíš jeskyně, kterou máš prozkoumat, něco sebrat a nějak se dostat dál. Ovládání funguje, ale cítíš v tom počítačového tvůrce, který hrál Mario jen z popisů. Pohyby nejsou tekuté, skoky nejsou čtivé, a když padneš, tak víš, že to nebylo tvou chybou, ale blbou fyzikou.

Grafika je typická osmibitová — pixely, co se snaží. Barvy jsou zuřivé, místy až bolestivé na oči. Animace postav a prostředí jsou spíš statické, místy vypadá všechno, jako by se hýbalo v semtamu. Hudby si nepamatuji téměř vůbec — typické beepy z Spectra, nic závratného. Zvuky se губy do sebe, když se něco děje najednou.

Mario Islands je pokus domácího vývojáře napodobit slavnou značku na hardware, který na to prostě nebyl uzpůsobený. Není to zlá hra — je to jen nudná hra. Dnes by si ji zahraješ hlavně kvůli průzkumu, co všechno se dalo na Spectra dostat, ne kvůli samotné záživnosti. Spectrum měl lepší věci na co koukat.

Pokud sbíráš fyzické kusy osmibitové slávy nebo se orientuješ v Spectrum kataiogu jako znalec, najdeš si ji mezi tisíci dalšími zajímavějšími tituly. Pro všechny ostatní je to spíš oddechová statut — zajímavost, která se pohovadla hraje chvílku a pak ji zapomeneš.