Nuclear Bowls

Bowling v nulovém stavu — to byla ta slavná myšlenka někdy v roce 1990, kdy už bylo jasné, že videohere potřebují maximalistický zvrat. Nuclear Bowls to chápou doslova. Nejde o simulaci hry v bowling, jde o plošinovku, kde se valíš míčem po bláznivě konstruovaných tratích a snažíš se zasáhnout kuželky na konci. Jediné, co víc, že to není úplně normální fyzika.

Hra se odehrává v tuhle sci-fi pustině, kde se podivné terény a záludnosti střídají jako v snu. Tvoje koule se proplétá tunely, padá přes díry a musí se vyhýbat překážkám. Cíl je prostý — dostat se do cíle a srazit kuželky. Ale cesta tam? To je příběh sám o sobě. Každá úroveň je jiný puzzle, kde trochu ovládáš směr a rychlost, zbytek je spád, fyzika a štěstí.

Ovládání je primitivní a přesně taková, jaká měla být. Pohybuješ svou koulí směrem, která ji vypustí na trať. Všechno ostatní už je věc okolního světa. Hraní je frustrující způsobem, který způsobí, že se k jedné úrovni vrátíš deset krát. Někdy padne kuželka právě tak, jak chceš. Někdy se tvá koule neprůchod ztratí v hlubině. Není tu příliš příslušnosti, jen čistý pokus a omyl.

Nuclear Bowls je typický představitel té éry, kdy twinkové DOS hry myslely na jednu věc a tu dělaly. Kresba je skromná, zvuky jsou trošku lepší než piskot, ale právě tohle dělá hru autentickou. Hru si pamatuješ jako divný experiment, nikoli jako kultovní klasiku. Zestárla dobře právě proto, že nikdy nebyla výrazně moderní — byla pouze zvláštní.

Dnes by si ji mohl zahrát někdo, kdo chce prožít absurdní logiku devadesátek. Není to hra, kterou bys hrál dlouhodobě, ale jako zajímavost se hodí. V prohlížeči se spustí bez problémů a za dvacet minut pochopíš, proč se na ni zapomnělo. Tím správným způsobem zvláštní.