Luxman

Luxman — tenhle název ti pravděpodobně nic neřekne, a to je přesně to, co charakterizuje devadesátkovou polotmu, kde desítky her zmizely bez stopy. Je to skladaček, tady se střídáš mezi několika postavičkami a řešíš logické úkoly v surrealistickém světě, který připomíná zároveň psychologickou hru i hloupý sen od počítače, který se rozhodl být vtipný.

Luxman není žádný příběh s příběhem. Bereš, co máš, postavičku za postavičkou, a snaží se ti smlsat mozek. Místnosti jsou rudimentární, kreslené v barveném ASCII artu nebo primitivní grafice, která vypadá, jako by ji někdo maloval klidem. Cíl? Najít správné věci, správně je použít, přejít dál. Systém odkazů a logiky běží na staré dobu počítačů, kde hra čeká, co si vymyslíš ty.

Ovládání je klasicky DOS-akovské — šipky, Enter, snad ještě Space. Hra tě ne jenom testuje, ale občas se ti snaží zabránit, aby sis vůbec nevěděl, co dělat. Chybí tu hřebíky na místě, logika je místy skrytá tak hluboko, že ti nedojde, proč bys měl koupelit panenku se zavirovaným bičem nebo co má dělat koupelnová zásuvka v sestavě s řetízkem. Hraní je pomalé, zdlouhavé a bez zjevného smyslu, což je přesně to, co některé lidi chytilo — chaos a nejistota.

Luxman se stal jedním z oněch titulů, který měl svůj malý kult a pak zmizel. Není to proto, že by byl špatný — je to proto, že byl jinde. Neměl ani marketing, ani jasný prodej, ani čitelný cíl. Pro devadesátky to byla naprosto běžná věc. Mechaniky jsou už zastaralé, čekání je brutální a chyba v logice ti větu zabije na dvanáct tahů.

Dnes by ses k tomu vracel snad jen z nostalgie nebo z přemýšlení, jak se měnilo programování. Emulátory jej mají, takže jít si ho zahrát není problém, ale připrav se na to, že chvílemi si budeš připadat jak v testech inteligence pro pacienty s poruchou pozornosti. Pokud máš rád ty старé hádanky bez návodu a netrpí ti trpělivost, zkus to. Jinak zůstal Luxman pouhým kuriózem času.