Když poprvé vidíš příkazový řádek bez grafiky, bez myši, bez jediné barvy, která by ti říkala, kam dál — cítíš se jako člověk, kterému dali mapku starší než on sám. CP/M-86 je přesně tohle. Operační systém z roku 1982, kdy počítač sloužil práci, ne zábavě, a když ses ztratil, nedostaneš se zpátky sám.
Jde o příkazový interpret, předchůdce toho, co později znáš jako MS-DOS. Ovládáš počítač psaním textových příkazů — nechod do menu, neukaž myší, napiš. Chceš seznam souborů? DIR. Chceš soubor spustit? Jméno a Enter. Všechno závisí na tom, že vím, jak se ten příkaz jmenuje, a že ho napíšu správně. Žádné chyby, žádné návodu, jenom konzole a tvoje paměť.
Hraní? Slovo se tu nepoužívá. Pracuješ s textem, editorem, seznamy. Naučíš se, že počítač není přítel, ale stroj s přesným syntaxem. Jeden překlep a nic se nestane — prostě ti řekne, že to nechápe. Bez dramatiky, bez emocí. To je ta doba. Grafika neexistuje, zvuk je pípání, pokud tvůj hardware na to má. Operační systém ti nabízí jen holé nástroje — soubory, příkazy, logika. Jak je využiješ, je tvoje věc.
CP/M-86 je víc než hra, je to časová kapsule. Dnes se na to díváš s úlevou, že existuje klávesnice, ne punchcards. Zároveň cítíš, jak přesný a přímočarý byl svět, kdy počítač nedělal nic víc, než co mu přikážeš. Fascinující v tom, jak málo potřeboval, jak málo sliboval. Mezi hráči retro her to nemá místo, ale mezi těmi, kteří chtějí pochopit, kde se informatika vzala, je nezbytné.
Dnes se na něj podíváš v emulátoru a po pěti minutách si uvědomíš, proč jsou dnešní systémy tak luxusní. Zároveň uznáš, že tohle byl základ. Neměň jej v hlavě na zábavu — nebyla to zábava, byla to cesta. A cesta to zajímavá.
old