Fighter

Na obrazovce se objeví postava v boxerské pozici a já vím, že mám před sebou něco, co se ztěžka dá zařadit do kategorie a má stejně jasný koncept jako karambol v hospodě. Fighter na Spectru je prostě figař — postavíš se do boje, krčíš se, útočíš, a pak se vidí, kdo zbude.

Jde o jednoduchou figureč, kde ovládáš postavičku v bílém pásku proti temnému soupeři. Cíl je jasný jako matemáťákův sešit: trefit více než být trápán. Grafika je typická pro raný Spectrum — dve postavy ze čtverečků a čar, hlasitý bzučet a zvuk při zásahu. Hloupě to znít nemusí, ale na rozlišení pěti palců to vypadá jako drama na palubovně školní tělocvičny, kde se všichni dělají, že to vidí.

Ovládání se zuje minimalisticky — zkrátka se pohybuješ, krčíš a biješ. Není tu nuda s kombinacemi úderů nebo elegantními koly, jde jen o to, kdy to stiskneš a kdy se schováš. Repetitivní? Ano. Ale zrovna ta přímočarost má svůj půvab — nemáš čas na to, aby sis uvědomil, jak primitivně vypadá. Hraní se táhne jako svátek bez deště; nikdy to není opravdu skvělé, ale už to taky nikdy není úplně nudné, protože počítač na tebe není zrovna společenský svět.

Fighter zůstal v povědomí těch, co ho hraní, spíš jako kuriozita než jako klasika. Krásně ilustruje, jak v první polovině osmdesátek vybuchla vášeň pro cokoliv, co se dalo nazvat hrou. Mechaniky na to málo, grafika ještě míň, ale charm je v tom, jak blbě a bez okolků to celé funguje. Dnes už není důvod si to puštět kvůli zábavě; puštíš si to proto, aby sis uvědomil, jak daleko jsme došli.

Kdo by si to měl zahrát? Především Ten, kdo si chce ověřit, že existovaly ještě horší doby než ty, které si pamatuje. Pro ostatní je to spíš archiválie než zážitek — ale v tom je na Spectru právě půvab. Není to mistrovství, je to dějiny.