Danger Street

Když počítač vydá zvuk jako zhroutnutý bezobratlovec a na obrazovce se zmítá barevná kaluž, které se říká hrací pole, víš, že něco z osmdesátek určitě neprojde bez povšimnutí. Danger Street je právě takový pokus — jednoduché, rázné, bez zbytečných okolků.

Jde o arkádovku, která si vezme standardní nápad doby: postavička se pohybuje po bludisku či městských ulicích, sbírá věci, uniká nebezpečí. Spectrum měl tehdy na takové věci potřebu — hráči nechtěli příběhy, chtěli reflex a několik živů. Danger Street sedí do této škatulky bez námahy. Mapuje si svůj malý prostor, počítá s tím, že ho znáš po pár minutách, a sází na to, že se chceš prostě dostat dál.

Ovládání je, jak bývalo na Spectru zvykem, primitivní — pohyb čtyřmi směry, snad ještě skok či akce. Grafika se skládá z bloků barev, zvuk z pípnutí, která se do mozku vrýtávají jako opakující se klepání kladívka na trn. To nejsou chyby, to je jazyk, kterým hovorilo osmdesátkové hardware. Co ale bolí, je to, že hra sama v sobě nemá tu lehkou eleganci, kterou měly nejlepší herní kousky Spectru. Není to ani tak špatné jako nudné — jako by si s ní autor ani nebyl zcela jistý, co chce dělat.

Pamatování si není jeho silná stránka, protože Danger Street zůstal jednou z tisíců malých zkoušejících pokusů, které zahlcovaly trh na konci osmdesátek. Ani nezapadl negativně, prostě jen splynul s davem. Kdyby měl nějaký vymykající se prvek — zvláštní mechaniku, skvělý design levelů, drzý charakter — možná by ho znalo více lidí. Místo toho je to služebná čtverka v davu.

Dnes si ji zahraješ v nostalgiálním správném módu: chceš vyzkoušet, jak vypadala hra, kterou jsi nikdy nehrál, a máš třicet minut navíc. V prohlížeči běží bez potíží, grafika není překvapením a po chvilce chápešs její logiku. Není to zážitek, který by ti zůstal sedm dní v hlavě, ale pro přelétnutí si herní historie osmdesátek se hodí.