Conociendo el mundo

Když se v devadesátkách educnet software snažil vzdělávat děti, nezacházel si s tím nijak nežertovně. Conociendo el mundo je lekcí zeměpisu v nejčistší podobě — přesně podle návodu z krabice, nic navíc, nic méně. Hraješ na DOS-u, bez grafické pýchy, s textem, mapami a otázkami, které tě nutí opakovat si mexické státy a hlavní města Jižní Ameriky.

Zadání je jasné jako voda. Projdeš si kapitoly o jednotlivých regionech světa, seznamův se s jejich zeměpisem, klimatem, řekami a obyvateli. Pak následují otázky na závěr každé lekce. Není tu žádný příběh, žádná zápletka, žádné dobrodružství — jen informace, které se snažíš zapamatovat. Je to čistý schoolware, jaký by vypadal, kdybyš preleť z učebnice přečítanou nahlas a pak se tě zeptali, jestli to chceš znovu slyšet.

Ovládání je primitivní a přitom podivně vhodné. Volíš si položku z menu, čteš text na obrazovce plné staršího typu písma, a pak odpovídáš. Nic se netáčí, nic se neanimuje, nic tě neslibuje, že se budeš bavit. Právě v tom je ale jistý svým způsobem čestný přístup — hra ti netvrdí, že učení je zábava. Jsou chvíle, kdy to funguje, když se něco najednou zdá vlastně zajímavé. Pak ale přijde dalších deset otázek na stejné téma a chuť se vytratí.

V kontextu mid-nineties to bylo standardní zboží pro školy a učebny. Producent věřil, že když se děti dozvědí fakta, zbylé si domyslí samy. Dnes vidíme, jak jednotvárný a neúčinný takový přístup byl. Hra se cítí jak povinná školní látka, ne jako cesta k poznání.

Dnes ji zahraje hlavně někdo, kdo si chce vybavit, jak vypadal educnet software v původním kabátě. Nebo někdo, kdo opravdu potřebuje osvěžit si zeměpis středoamérickými státy a připadá mu, že suchý DOS interface je romantičtější než WikipediaWikipedi. Hra je technicky bezchybná, jen jí chybí ten iskřička, která by ji odlišila od přílohy učebnice s interaktivním tlačítkem.