Abyss

Kdyby měl Spectrum jen osm kilobajtů paměti a hlad něco jako pixel art, asi by vypadal takhle. Abyss je prostá, ale vtipná věc — platformer, kde lezete dolů místo nahoru, jako by nechali hru v zrcadle a zapomněli ji otočit zpátky.

Jde o jednoduchou záležitost: postava padá nebo se plíží do tmy, sbírá věci a vyhýbá se nepřátelům. Nic složitého. Obrazovka je skoupá na detaily, postavy jsou špendlíky s oči, hudba — když je vůbec je — drní v uších jako rýče. Spectrumovský minimalizmus v čisté podobě, kdy grafik měl třeba deset vteřin a tvůrce zvuku měl ještě méně trpělivosti.

Hraje se to klávesami, pohyb je tuhý a pomalý, jako by se vláčela nějaká kovová figurka přes papír. Naskakování na platformy vás bolí — klient nesedí přesně tam, kde ho vidíte. Ale právě tohle dělá hraní zajímavé. Nejde o precizní skok, jde o to pochopit, co hra od vás chce, a pak jí to dát. Tahle nepřesnost není chyba, je to hra o hře se samotnými limitacemi stroje.

Abyss patří k těm věcem, které se zrodily někdy v osmdesátkách a nikomu netlačily do vědomí, protože bylo her na Spectrumu tisíce a jedna. Dnes to není starý klasik, který všichni chválí. Je to prostě spíš kuriozita — důkaz, že když máte tři tuziny pixelů a něco máte co říct, řeknete to.

Dnes si ji zahrát? Ano, ale s vědomím, co je to zač. Není to zážitek, jímž byste si užili hru samotnou. Je to spíš fyzická lekce z toho, jak se tvořily věci, když peníze nebyly, čas se měřil v sekundách a paměť v kilobytech. Pokud vás zajímá DNA počítačových her, není špatné si ji vzít do ruky.