Mission Jupiter

Na Spectru se hrály hlavně strkanice, střílečky a adventury, ale Mission Jupiter vyběhla ze standardního playbooku. Víš, když ti hra prostě nápadne, protože jsi ji viděl u kamaráda, kterého to fascinovalo, ačkoli on sám nedokázal vysvětlit, o čem to vlastně je? Tahle byla právě taková.

Jde o explorativní záležitost s prvky logických puzzlů, kde se pohybuješ po nějakém objektu či objektech a snažíš se plnit zadané cíle. Speccy měl své limity — grafika je stylizovaná, interakce jednoduchá — a Mission Jupiter je tím pádem hra, která hraje na mysli, ne na oči. Zasazení na Jupiteru či jeho měsíci dodá celému věci sci-fi nádech, i když vzhledem ke schopnostem hardwaru tomu průběhu dominují především tvé představy.

Ovládání je přímočaré, jaké známe z era — pohyb po obrazovce, sbírání či manipulace s objekty. Grafické zpracování střídmého duchu čeká na hráče, který si umí představit víc než vidí. Hraní není frustrující v tom smyslu, že tě nehodí do zdmi nepředvídatelných pravidel, ale zase tě pořádně neláká ani nenadchne — je to spíš explorativní procházka než dobrodružství s razítkem.

Mission Jupiter zapadá do té kategorie her, která se pohybuje na okraji paměti starších hráčů. Není to klasika jako Manic Miner nebo Jet Set Willy, ale má svůj specifický půvab — je to hra, která se nesnaží okázale zabavit, ale nabízí ticho a prostor pro vlastní myšlení. V dnešní době, kdy všechno bliká a hlučí, je to vlastně kupodivu osvěžující postoj.

Pokud máš slabost pro experimentální tituly brzké éry home computingu a neodpuzuje tě syntezátor bez melodie, stojí si ji zahrát. Není to zábava v klasickém slova smyslu — je to spíš desetiminutový výlet do cizího světa a zpátky domů.