Labeller

Tohle je taková hra, u níž člověk nejdřív chvíli přemýšlí, jestli vůbec hra je. Labeller na ZX Spectrumu připomíná spíš edukační software nebo prostředek, než zábavu v tradičním smyslu — jenomže právě v tom je její zvláštní kouzlo. Nejde o závody, střílečku ani logické puzzle, ale o něco mnohém pokromnějšího: práce s údaji, jejich třídění a organizování.

Hra tě nechá pracovat s prvky, kterým musíš přiřadit štítky, kategorie, metadata — zkrátka něco mezi roztomilým didaktickým softwarem a abstraktní hříčkou. Není v tom dramaturgii, není v tom příběh. Je v tom systém. Spectrum s jeho omezeným výstupem text-grafických možností přitom docela obstojí — pár řádků textu, jednoduché grafické symboly, černobílé prostředí bez zbytečné dekorace. Menu je přehledné až nudné, ale právě ta odlehčenost vám v tom, co hru dělá, nijak nevadí.

Hra vás lákavě nepohne, nenadává vám na overshoulder, nebifluje vás emočními skoky. Místo toho vám řekne: tady máš data, vyřeš si je. Hraní je repetitivní, monotónní — a to je podstata. Nejde o adrenalin, ale o přísnost, o tom pozorovat, jak vzorce a struktury vznikají pod vaším kurzorem. Tahle věc by dnes skončila ve vzdělávacím appstoru a nikdo by se na ni nekoukl, ale v osmdesátkách měla svůj prostor.

Labeller se dnes hraje skrz retro-emulaci, a честně řečeno, právě v tom ji můžete ocenit. Není to hra v slova pravém smyslu — je to artefakt, který vám připomene, že počítače v tehdejší době sloužily i k věcem bez trileče a bez smyslu pro hru. A nějak paradoxně je to zajímavé právě proto.