Maria Sister

Maria Sister — netvůrčí název pro hru, která evidentně chytila nejdůležitější věc z japonských coin-op střílečů: jednoduchost, která vás v tu chvíli nechá být hlupákem. Devadesátky na PC byly plné takových pokusů o zvrhnutí arcade klasik do domácího počítače, a tohle je jeden z těch, které se na moment povedl.

Jde o vertikální střílečku v nejčistší podobě. Vezmeš si letadlo, létáš vzhůru, střílíš na nepřátelské stíhače a lodě, sbíráš power-upy, snaží se tě neupálit. Žádné myšlení, žádné strategie, žádný příběh. Jen to základní psaní do mozku: pohyb, zacílení, výbuch. Bylo to v devadesátkách jednoduše to nejjednoduší, co si mohl programátor udělat — a přitom to fungovalo, protože takový formát neuznává slabost. Buď jsi dobrý, nebo jsi mrtvý.

Ovládání je přímočaré — kurzorové klávesy, tlačítka pro střelbu. Nic vychytaného. Grafika je pixelová, zvuky jsou jednoduché pípance. Není v tom žádné přepjatého snažení, jen čistá funkčnost. Vaš letoun je malý, slepý jako kret a zranitelný ze všech stran. A to je správně. Nepřátelé přilétávají ve vlnách, jejich palba je trefnou, power-upy se objevují tam, kde je zapotřebujete nejméně. Hra vám neudělá medřípko — to bylo v osmdesátkách, ne v devadesátkách.

Maria Sister se nikdy nestala klasikou, kterou by si lidi pamatovali. Nevynalezla nic, co by se zbarvilo do zlatovžluta v paměti generace. Byla to jen skromná střílečka mezi tisícovkami dalších střílečů, kterou si někdo stáhl z BBS na 3,5palcové diskety a hrál ji věčer před spaním. Zestárla jako droga — když jsi na ní závislý, je skvělá, když ne, je to jen dlouhé čekání na něco, co ti nezafunguje.

Dnes je to především vzpomínka. Ne záslužná vzpomínka, jen taková obyčejná. Když ji najdeš v emulátoru nebo na webovém archivu, uznáš si její upřímnost — bez pretenze, bez účelu, jen střílení vzhůru do tmy. Je tam pět minut zábavy, možná i deset, pak si uvědomíš, že to vídal tisickrát a lépe to fungovalo v Galagas nebo Xeviosu. Ale o těch si lidi pamatují jméno.