Emilio Sanchez Vicario Grand Slam

Když si dneska vezmeš tenis do ruky, očekáváš přesnost. V Emilio Sanchez Vicario Grand Slam z roku 1989 se to čekalo taky, akorát že počítač měl jiný plán. Jednoho českého devadesátníka to překvapilo právě teď, při instalaci přes DOSBox.

Jde o simulaci tenisového turnaje s reálným tehdejším hráčem v názvu. Vidím síť, větvující se turnajový strom, zápasy popisované čísly. Přizvánit si partii na pár minut, vybrat si všechny čtyři grandslamy po sobě — takový byl nápad. Hra ti dává vybrat si postavu, složení zápasu i úroveň obtížnosti. Aspoň na papíře.

Hraje se to ruční taktikou namísto arcade reflexů. Volíš si umístění úderu, spin, sílu. Počítač ti odpovídá svým vlastním volenými údery, které musíš předvídat nebo bránit. Takhle by to mělo fungovat na střídavém ovládání. Ve skutečnosti se to cítí jako zápas se slepcem. Soupeř nereflektuje tvoji taktiku, ani nepředpokládá tvoji polohu. Není tady žádné napětí, jen monotónní volba čísel do řádky a čekání, jestli počítač trefí přesněji. Grafika je mrtvá — hráči se na obrazovce vůbec neukáží, jen abstraktní údaje o skóre a pozici.

Tenhle tenis byl pokusem — tím, co počítač v tu dobu zvládal, bylo číslo a tabulka. Chyběla mu grafika, chybělo mu to, co dnes víme, že tenis potřebuje: okamžitý feedback, animovaný hráč na kurtu, pocit akcelerace úderu. Hra se cítí jako písemný zápas. Není to špatně myšlený — je to jen nudně myšlený.

Dnes se na to podíváš jako na археologickou střípek. Není to zábava, je to dokument o tom, jak tenis v počítači vypadal dřív, než se stalo, že vypadá jako tenis. Pokud si chceš představit, proč jsou старé sportovní sim tak zapomenuté, tady máš odpověď. Všechno zajímavé je v hlavě, nic na obrazovce.