Hotshot

Když si v devadesátkách někdo stáhl z BBS-ky nazwu začínající na H, nebylo nikdy jisté, co vyleze. Hotshot je jedna z těch her, kterou si dnes málo kdo pamatuje — a není to selhání paměti, spíš svědectví o tom, kolik bylo v tu dobu software domů neznámých autorů.

Jde o jednoduchou věc: řídíš auto přes labyrint tratí a sbíráš body. Není to simulation, je to arkádní závodní hra s minimalistickým přístupem. Pohled shora, barevné čárky jako tratě, auto, které se ovládá směrovými klávesami nebo joystickem. Všechno ostatní si musel hráč představit sám. Pozadí je černé, na trati jsou občas překážky, cíl je projít co nejrychleji a sebrat body za průjezd přes určitá místa.

Samotné hraní je zpočátku čtivé. Zjistíš, jak reaguje auto na vstup, kolik prostoru potřebuješ na zatočení, kdy se ti to podaří bez havárie. Pak ale zjistíš, že špatně stárne už ani v původní formě — ovládání má marnost určitou, jako by auto sklouzávalo přes led. Počítač se navíc chová spíš podle své nálady než podle fyziky. Po několika kolech máš pocit, že hraji tu samou trať znova a znova bez skutečného důvodu proč bych měl pokračovat.

Takových her byla legálka — podprůměrné, ale funkční, přesně na jednu večer na bratislavské diskotéce, když zbyly dvě stotiny. Hotshot má sice atmosféru té doby, ale bez toho kousku sla, který by tě přiměl sáhnout na počítač znovu. Není zde žádný příběh, žádné升级y, žádná zvídavost. Jen projíždění tratí bez rozměru.

Dnes je to přesně to, co vypadá — kuriózum z tehdejší kuchyně domácích tvůrců. Zahrál bych si to klidně v prohlížeči pár minut jako nový fenomén, co jsem přehlédl. Ale pravdu si říci: Hotshot je případ, kdy je zajímavější história hry než samotná hra.