Hezarin

Když v časopise Počítač zjistíš název staré hry a zadáš ho do vyhledávače, střídavě naději a skepsi. Hezarin tě příliš neznámého autora z roku 1981 zařazuje přesně někam do té třídy: zajímavost, o níž skoro nikdo neví. A právě to se vyplatí zjistit.

Jde o jednu z těch her, kterou se těžko popisuje bez přístupu do archívů. Z dostupných indicií se tváří jako kombinace textové aventury a vágně logické skládačky, která vás nechá bloudit po MS-DOSu v prostředí, jež bylo v brzké éře mikrocomputerů jen tak tak možné zobrazit. Cíl není jasný z prvního pohledu, což v osmdesátých letech nebyla chyba, nýbrž tah.

Minimalistické rozhraní a omezená grafika nutila hráče myslet. Nenastydíš si na automatickém pilotovi, protože hra ti nic neopáčovává na mísu. Příkazy se vpisují, věci se dějí nebo se nedějí, a ty se učíš pravidla postupně nebo vůbec. Osmnáctistolétí kod z klávesnice sem patří jako samozřejmost — bez tutoriálů, bez tlačítka „nápověda".

V historii počítačových her se Hezarin zatoulal do tmy spolu s tisíci jinými pokusy té doby. Nebyla to hits, která by se replikovala, o níž by psaly časopisy na celém světě. Byla to jen jedna z desítek experimentů, jež se narodily a zemřely bez velkého povšimnutí. Přesto právě tyhle kusy jsou naší laboratorní zvědavostí dnes.

Hru si zahrát je otázka čistého ponoření se do atmosféry. Nemůžeš počítat s moderním komfortem, čistými grafikami ani průhledným design-intent. Co dostaneš, je chuť té doby: prostá, nekompromisní, někdy zmatená, vždy autentická. Pokud ti jde spíš o okénko do minulosti počítačování než o zábavu v dnešním slova smyslu, stojí za to ji rozjet v emulátoru a podívat se, co ses propásal.