Questa recensione non è ancora tradotta — mostriamo l’originale (Čeština).
Věc se jmenuje Crates a zabývá se tím, co byste čekali — bedny. Řadíte je, posouváte je, skládáte je na sebe. Na papíře to zní jako simulátor skladiště pro lidi, kteří se nudí i na nudě. Ale to by byl omyl.
Jde o logickou skládanku ze začátku devadesátek, kdy se takové věci ještě dělaly bez jakéhokoli vysvětlování. Máte čtvercový terén plný beden různých barev a tvaru, kterými manipulujete s přesností chirurga. Cíl je jednoduchý — dostat každou bednu na místo, kde patří. Jak jednoduchý? No, právě tak jednoduchý, jak to na první pohled vypadá, a pak už naprosto není.
Ovládáním se to neliší od tisíců logických her — kurzory nebo číselná klávesa, posuň bednu, proeber si, jestli sis právě zablokoval cestu. Kouzlo je v tom, že ty prostory jsou těsné a bedny se vlekou jednotlivě, nikoli po hájích. Jakmile jednu položíš špatně, můžeš ji z toho místa dostat jen tak, že se vrátíš na padesát kroků zpátky. Hra to sama neoplácí, nenavádí, jen kouká, jak si to s tím pořadíš. To je vlastně velmi občerstvující přístup pro dobu, kdy každá hra chtěla být tutoriálem svého sama sebe.
Crates se drží času jako kámen. Černobílá grafika se nemění, zvukový design neexistuje, prostředí je minimalistické. Když se na to teď podíváte přes prohlížeč, nemáte pocit, že jste v muzeu — máte pocit, že jste v autě, jehož motor už sice běží, ale nikam to nejede, a vy se s tím musíte smiřovat. Nuda je však poměrně produktivní.
Dnes si ji zahraje ten, komu v životě sednou Sokoban a podobné věci bez přelepení. Pokud jste v osmdesátých letech řešili logické puzzle v kapesním počítači a bavilo vás to, tohle je přesně váš druh heroinu. Není to hra pro všechny, ale pro ty správné je to čistý koňak.