CleanUp

CleanUp. Docela normální jméno pro hru, která tě prostě jen znuděla. Přesunuješ barvy kolem obrazovky, skládáš si je do řad a čekaš, až zmizí. Sounds familiar? Samozřejmě — je to Tetris, jenom bez té nádherné simplicity a bez toho zázraku, díky kterému se Tetris hraje dvacet let po sobě.

Jednoduché věci: máš pole plné různobarevných čtverečků a musíš je odstraňovat tím, že vytváříš řady stejné barvy — horizontálně nebo vertikálně. Hra se zrychluje, pole se zaplňuje, a když ti to vyroste až do horního řezu, skončil jsi. Standard z roku 1989, kdy se takhle pojídaly všechny možné clony populárnějších her.

Ovládání je přímočaré, grafika barevná ale bez osobitosti. Co zdobilo Tetris — totiž ten dokonalý pocit z každého umístěného kusu — tady chybí. CleanUp cítíš jako cvičení bez cíle. Pohyby jsou pomalé, hra reaguje bez téhož magnetismu. Není to špatně, jenom nudně. Ty barvy ti nestahují adrenalin, ten zvuk ti neklepe na rameni a ta mechanika tě netáhne zpátky „jednu ještě".

Příběhu není, žádné příběhu nebylo ani v Tetrisu, ale tam to nehrála roli. Tady se vzdáš už po deseti minutách. Devadesátky plnily obrazovky podobnými poklejmá, kdy se tvůrci mysleli, že když vzaš populární mechanikou a přidáš skvělý zvuk nebo jiskru designu, něco velké vznikne. Jenže bez té iskry to zůstane jen kódem.

V prohlížeči? Klidně si ji zahraj chvíli, abys věděl, jak vypadalo toto odvětví back then. Ale Tetris si zahraj raději. CleanUp je jako někomu koupit generickou sodu k obědu — funkční, ale proč bys ji chtěl znova.