Dallas

Dallas pro ZX Spectrum je jeden z těch podivných případů, kdy si nejsi ani jistý, jestli jsi hru opravdu hrál, nebo ti ji jen někdo popisoval u počítače. Taková hra zapadne mezi stovky dalších osmibitu, kam ji doba zanesla bez větší pozornosti.

Hra se točí kolem prostředí, kterého by si dnes nikdo zvlášť nevšiml — děj zasadila výrobce tak, aby to mělo smysl a aby hráč měl důvod stiskat tlačítka. Na Spectru, který zvládal máloco, se táhla pomalu, s tím charakteristickým brrrr, když procesor počítal, co se na obrazovce má stát. Grafica byla to, co byla: bílá, černá, rudá, případně modrá — bez okrajů barevných čísel a bez větších ambicí.

Hrát se to dalo. Postavička se nějaká pohybovala po obrazovce, měla něco dělat, sbírat či vyhýbat se něčemu. Ovládání bylo typicky těžkopádné — ty klávesy nebyly designované pro dynamické akce, spíš na to, aby ti prsty neutuhly během čekání. Není to hra, která by tě chytila za krk a nechtěla tě pustit. Spíš něco na půl cesty mezi hrou a programem, kterému jsi dal šanci.

Dallas reprezentuje dobu, kdy výrobci museli cokoliv natlačit do 48 kilobajtů a věřili, že se to prodá. Nejde o archaismus, jde o to, že i v tehdejší konkurenci byla taková průměrnost lehce přehlédnutelná. Spectrum mělo skvosty — tímhle si Dallas rozhodně není.

Dnes to není důvod, proč by si ji měl spustit v emulátoru. Pokud tě baví kompletista lámat si hlavu nad vším, co se na Spectru vytvořilo, jistě — najdeš tam kus historie. Pokud ale chceš zábavu, sebevědomost hry nebo aspoň nějakou zvláštnost, kterou bys vyprávěl, máš na výběr tisíc lépe vybavených klasiků. Dallas zůstane tím, čím vždy byl: ticho před bouří a čekání na příště.