Egaint

Člověk si něco splete a najednou se ocitne v labyrintu, který se obejde bez jediného vysvětlení. Egaint je případ, kdy si můžeš koukat sám.

Jde o textovou adventuru z roku 1989, kterou někdo vydal bez fanfáru na DOS. Pohybuješ se po mapě popsané nesmyslnými názvy místností, sbíráš předměty, manipuluješ s nimi — nebo se pokoušíš — a snažíš se pochopit logiku, která zjevně existuje jen v hlavě tvůrce. Cíl se odhaluje postupně, nebo spíš: vůbec.

Ovládání je minimalistické, jak se patří textovkám té doby. Zadáváš příkazy, hra odpovídá zprávou, která ti často neřekne nic užitečného. Kombinuješ věci, zkoušíš je na místnostech, prostonárodě tápáš. Některé logické řetězce fungují, některé jsou trestuhodně nesmyslné. To je frustrující elegancí, kterou později oceníš, až si vzpomeneš, jak jsi strávil dvě hodiny pokusem zkoušet stejný předmět na všechny objekty v místnosti. Hratelnost tu není cíl — výzva je.

Egaint zůstává v paměti především proto, že se nesnažil podbízet. Bez intrignantního příběhu, bez mapy, bez nápovězí se choval jako starý šprt, kterého nic nebaví. Smrtící nudou to je jen pro ty, kdo čekají zábavu na stříbrném podnose. Pro fanoušky genre byla takováhle hra v čase elektronických příruček a řešitelů online jako věštkyně — jsi na konci světa s jedním mečem a musíš si sám poradit.

Dnes ji zkusit v prohlížeči znamená vrhnout se do prázdnoty bez záchytných bodů. Když tě to nebude dráždit, když rád probíjíš stěny bez návodu a bez slitování, Egaint čeká. Zbytek ať si vezme něco s příběhem.