Hieroglyph

Hieroglyph z roku 1992 je jeden z těch titulů, co o nich skoro nikdo nemluví a přesto existuje. Prostý logický puzzle v DOSu, kde hádáš egyptské hieroglyfy podle nápověd. Nic víc, nic míň.

Hra funguje jako soupis rébus-hádanek. Vidíš sloupec znaků a řadu indicií — typ zvířete, počet písmen, kam patří v abecedě. Úkolem je přiřadit správný hieroglyf ke správnému slovu. Není tu žádný příběh, žádná dramatika, jen tvoje mozek versus sedmnáct či dvacet úrovní postupně obtížnějších kombinací.

Ovládání je primitivní, jak se v devadesátkách patřilo. Kurzor, Enter, občas něco zpátky smazat. Grafika připomíná výtisk z učebnice starých Egypťanů v černobílé kvalitě. Nic, co by ti řeklo „wow", ale ani nic, co by ti překáželo v řešení. Minimalistický přístup funguje, protože hra nechce být zábavou — chce být cvičením. Každá hádanka je samostatná, bez času, bez penalizace, jen čekání, až si vezmeš dostupné nápovědy a posypáním mozku dojdeš k řešení.

Tímhle způsobem se hry psaly — jako edukativní software pro ty, co chtěli mozek zatížit na přestávce. Hieroglyph není nitra emocí ani zážitků. Je to nástroj. Zestárla podobně jako kabinety v počítačovnách: funkční, nehezká, ale pořádně tvrdá.

Dnes se na ni podíváš, pokud tě baví čisté logické problémy bez slaďáku a grafiky. Není to karetní hra, není to akce, není to textovka. Je to puzzle, který si vezmeš, vyřešíš a zapomeneš. Ale v patnácti minutách máš klid na mysli a vědomí, že mozek dostal, co potřeboval.