Kdybyste někdy hráli hru, která si není ani pořádně jistá, co vlastně je, máte před sebou Dana Burryho. Počátek devadesátek, doba, kdy si všichni mysleli, že počítač zvládne cokoli, a výsledky byly často zmateně zábavné.
Dan Burry je strašidelná aventura v nejširším slova smyslu — kolikrát ani sám nedokážete říct, jestli hrajete klasickou textovku, point-and-click, nebo něco mezi tím. Jste v nějaké zvláštní realitě plné tajemství, a úkol zní jednoduchě: zjistit, co se tu vlastně děje. Atmosféra je temná, svět výrazně neveselý, a důvod, proč jste tady, vám dlouho zůstane skryt.
Hraní je experimentování. Klikáte sem, zkoušíte tím, rozhlížíte se. Ovládání není intuitivní — dnešní hráč by se popráskal — ale právě ta nepoddajnost mu dává něco jako magický odpor. Hra si vás nedělá laskavě. Dialogy, když se objeví, mají zvláštní průzračnost. Grafika je primitvní, ale v tu dobu to stálo za něco — minimalistická, přitom působivá. Zvuky jsou občas dost chudé, což jen posiluje ten pocit, že jste sami v něčem cizím a ne zrovna přátelském.
Dan Burry byl jeden z těch pokusů, co se nemohly masově chytit, protože nebyl dost čehokoliv — dost zábavný, dost logický, dost jakoby. Ale právě tohleto zpoždělané, neukončené působení z něj dělá dnes zajímavý artefakt. Je v tom něco od artovky, něco od experimentu, a já tomu věřím právě proto, že se hra snaží kouzelně málo.
Dnes si ji zahrát v prohlížeči má smysl, pokud vás zajímá, jak vypadala okraj tvorby v době, kdy se čekalo, že počítače jsou budoucnost. Bez zbytečných animací, bez průpovídí, bez omluvného tónu. Jen tichá, zvláštní přítomnost něčeho, co jste si nevyzvali.