Dan Burry

Kdybyste někdy hráli hru, která si není ani pořádně jistá, co vlastně je, máte před sebou Dana Burryho. Počátek devadesátek, doba, kdy si všichni mysleli, že počítač zvládne cokoli, a výsledky byly často zmateně zábavné.

Dan Burry je strašidelná aventura v nejširším slova smyslu — kolikrát ani sám nedokážete říct, jestli hrajete klasickou textovku, point-and-click, nebo něco mezi tím. Jste v nějaké zvláštní realitě plné tajemství, a úkol zní jednoduchě: zjistit, co se tu vlastně děje. Atmosféra je temná, svět výrazně neveselý, a důvod, proč jste tady, vám dlouho zůstane skryt.

Hraní je experimentování. Klikáte sem, zkoušíte tím, rozhlížíte se. Ovládání není intuitivní — dnešní hráč by se popráskal — ale právě ta nepoddajnost mu dává něco jako magický odpor. Hra si vás nedělá laskavě. Dialogy, když se objeví, mají zvláštní průzračnost. Grafika je primitvní, ale v tu dobu to stálo za něco — minimalistická, přitom působivá. Zvuky jsou občas dost chudé, což jen posiluje ten pocit, že jste sami v něčem cizím a ne zrovna přátelském.

Dan Burry byl jeden z těch pokusů, co se nemohly masově chytit, protože nebyl dost čehokoliv — dost zábavný, dost logický, dost jakoby. Ale právě tohleto zpoždělané, neukončené působení z něj dělá dnes zajímavý artefakt. Je v tom něco od artovky, něco od experimentu, a já tomu věřím právě proto, že se hra snaží kouzelně málo.

Dnes si ji zahrát v prohlížeči má smysl, pokud vás zajímá, jak vypadala okraj tvorby v době, kdy se čekalo, že počítače jsou budoucnost. Bez zbytečných animací, bez průpovídí, bez omluvného tónu. Jen tichá, zvláštní přítomnost něčeho, co jste si nevyzvali.