Cyberball

Futuristický americký fotbal v kybernetickém hávu — to je Cyberball. Strategy sportovní hry z devadesátek se Often snažily přidat něco Science Fiction, aby hra vypadala moderně. Zde to znamená neonové barvy, digitální zvuky a pocit, že se díváš na zápas skrze monitorovací terminál.

Jde o tahovou strategii s kvázi-fotbalovými pravidly. Máš tým jedenácti hráčů, které rozpostaješ na hřiště, řídíš jejich pohyby a snažíš se dostat míč do soupeřovy koncové zóny. Jde to počítadlo levně bez komplexní fyziky — hraj si se vstupy, čekej a vidíš výsledek. Není to simulace v pravém slova smyslu, spíš logická hra s fotbalovým obalem.

Mechaniky jsou přehledné, ale i repetitivní. Jednou pochopíš, jak funguje obranu a útok, začne ti to znudit. Grafika — hranatí figuríci v neonech — má svůj kult, ale po několika zápasech se na to díváš jen proto, aby ses zbavil viny. Zvuk je typicky osmdesátkový — bípavé efekty a tempa bez melodie.

Cyberball se stává zajímavý hlavně jako artefakt. V osmdesátkách a devatenáctistách měl svůj náboj — digitální sport vypadal jako budoucnost. Dnes je to spíš krajina, kterou už projel čas. Hra není špatná, je jen... nudná. Strategie není dost složitá na to, aby přitahovala hardcore hráče, a zábava není ani blízko tomu, aby se jí dala omlouvit stylizací.

Zahrát si ji můžeš v prohlížeči jako reminiscenci — jako důkaz, že se tvůrci pokusili něco vymyslet. Ale nesahaš po ní proto, aby ses bavil. Sahaš po ní proto, že víš, co to je, a chceš si připomenout, jak věci fungovaly, když byly nové.