Star Farce

Obrazovka se rozbila. Nebo spíš v simulátoru — ale tím to v Star Farce začíná. Jde o případ, kdy si nejsi jistý, jestli hraju hru, nebo si něco čtu, nebo se snažím něco rozluštit. Laurent Noel z LOG to v roce 1988 na ZX Spectrumu nazval příliš štědrě.

Star Farce je hybrid mezi textovou adventurou a primitivní akcí. Příběh (pokud se dá takto jmenovat) se rozehrává přes věty a obrázky, které se snaží pověst něco kosmického. Hraju nějakého agenta nebo hrdinu — detaily jsou těch osm pixelů na vysílače neurčité. Cíl? Hrát se někam podívat, klikat, čekat, aby se něco stalo. Samotný termín „hra" je tu možná pomlčka.

Mechaniky jsou jednoduché na ústy, nudné na zubech. Volím směr, čekám na načtení (Spectrum tím žil), někdy se stane něco, co by mělo být boj, občas se vrátím na začátek. Grafika — chci říct „popis obrazovky" — pokrývá asi pětinu displeje, zbývající část je text, kterou si nekopíruj, protože Spectrum měl paměť na hraně. Hraje se to, jak by se hrála hra, kdyby její tvůrce zajímalo všechno ostatní víc než zábava.

Tyhle domácí lepidla z konce osmdesátek jsou zajímavé spíš jako kuriozita než jako zážitek. Star Farce je přesně takový kousek — důkaz, že někdo věřil, že může dát dohromady kousky něčeho a prostě to vydá. Charm je někde v tom, jak moc to selhává při tom, co se snažilo být.

Kdo si ji dnes zahraje? Spíš archeolog Spectra než hráč. V prohlížeči běží na emulátor, který už ji udělá přijatelnější, než byla na stroji, kterého pamatuju. Ale upřímně: podíval bych se na ni jako na fotku z charitativního bazar-antik, ne jako na večerní zábavu.