Sheer Panic

Na Spectru se dalo vytvořit všechno — od děsivé grafiky přes hypnotizující zvuky až po hry, kterým jsi vůbec nerozuměl, proč existují. Sheer Panic patří do té poslední kategorie. Jednoduché ovládání, minimalistická grafika a cíl, kterému se říká game design jen s velkým zápřením.

Jde o to, aby ses v hale se základními tvary a linkami pohyboval a něco dělal. Spektrum bylo omezené, takže tvůrci pracovali v mezích, které dnes znějí jako sci-fi: pár kilobytů kódu, černý screen a bílý nebo barevný nepořádek. Hra nemá příběh ani atmosféru v klasickém slova smyslu — má jen situaci a tlak na to, aby se v ní tohoto něčeho zbavil.

Hraje se bez radosti. Ovládání je přímočaré, ale hra se snaží tě zaskočit, když předpokládáš něco, co v ni není. Herní pole se mění, pálkou nebo kurzorem se pohybuješ, sbíráš nebo se vyhýbáš čemukoliv, co se pohybuje. Není to příjemné, není to hladké — je to nervózní a nepříjemné v tom horším smyslu slova. Na chvilku ano, ale pak to omrzí.

Sheer Panic se nezachoval v paměti proto, že by měla něco důležitého k řeknutí, nebo proto, že by byla zábavná. Zůstala v historii jako příklad toho, jak vypadaly nejnižší patra výroby her na Spectru — kus kódu napsaný ve spěchu, bez vize, bez sebereflexi. Není zlá, jen zbytečná.

Dnes si ji zahraješ v emulátoru hlavně ze zvědavosti. Chceš vidět, co si programátoři šedesátých let osmdesátých let mysleli, že je zábava. Poznáš, že tenkrát se tisklo všechno, i kdyby to bylo napůl hotové. Spectrum měl komunitu, která hrála cokoliv — ne proto, že to bylo dobré, ale proto, že to bylo nové a bylo to tady. Sheer Panic je taková hra.