Lala Prologue

Když si spustíš Lalu, čeká tě něco neobvyklého. Není to střílečka, není to adventura, není to ani textovka. Je to skrz naskrz bizarní koutek internetového podzemí, který se někdy na počátku 2010. rozhodl, že bude existovat.

Jde vlastně o textovou hru s grafickými prvky, která se tváří jako prologue — něco mezi komiksem a interaktivním příběhem. Pohybuješ se po obrazovce zaměřené na člověka či bytost, která se jmenuje Lala, a tvůj hlavní úkol je koukat a poslouchat. Děj je téměř neuchopitelný. Nějaké monology, nesrozumitelné sekvence, zvuky, které nejsou zrovna příjemné. Hra tě neučí, neobjevuje mechaniky — jen tě dává do prostředí a čeká, jestli tam vydržíš.

Hraní Laly je spíš meditace než zábava. Pokud čekáš vtipný klikací adventure, bude tě zklamáno. Pokud čekáš logickou zápletku, vrátíš se. Ovládání je minimální — jde o to lézt prostředím a sbírat dojmy. Zvuky jsou zvláštní, někdy až odsudující. Pixel-art kulisy jsou jednoduché, ale v tom je jejich síla. Nic se nesnažím být cool, všechno je podivné přirozeností.

Lala Prologue se stala kultovní věcí mezi těmi, kdo ji znají. Není ji známo ani tolik, ale fanoušci jí připisují něco mystického, něco, co se snažilo být jiné v čase, kdy byl internet plný plebejských flashových her a jednoduchých klikátek. Vypadá to jako experiment někoho, kdo si neví rady, ale právě tahle nejistota ji dělá zajímavou.

Dnes si ji zahrát znamená vstoupit do času, kdy se jednotlivci odvažovali nahrát na internet věci, které věděli, že se budou lišit. Není to hra pro všechny — spíš pro ty, co hledají něco, co jejich mozek nezažije jinde. Půl hodinu strávená s Lalou se zdá jako půl hodina strávená v místnosti, kde si nikdo není jistý, co se právě stalo.