The Asian Challenge

The Asian Challenge je takový ten výtvor z konce osmdesátek, kdy si vydavatelé mysleli, že když do jedné krabice naházejí pět her najednou, nikdo nepozná, že polovina z nich není ani hotová. Jenže tady se to nějak povedlo — výběr nástrojů, her a edukativních blbůstek totiž drží spolu překvapivě slučitě.

Jde vlastně o balík zaměřený na srandy s asijskou kulturou, geografií a historií. Máš tam malé minihry, kvízy, konstruktér — všechno zapakovano v jednom menu, kde se pohybuješ pomocí klávesnice přes prostá tlačítka. Není to sexy, ale funguje to. Každá minihra má svůj trik, vzít si svého času pár minut, a pak tě přestane bavit. Právě proto se v tom ztrácíš. Nejsi si jistý, jestli máš pokračovat nebo jít na něco dalšího — a tím se ty tři hodinky utrhnou bez toho, aniž bys si uvědomil, co jsi vlastně dělal.

Grafika je skromná, jak se sluší na počítač roku 1989 bez zvláštního hardwaru. Barevné bloky, pixelové ikonky, nuda. Ale zase tím, že je to jednoduché, to všechno rychle naběhne a nemá to technické chyby. Zvuk? Existuje, ale spíš ho bereš jako pozadí — hloupá melodie a zvuky efektů, které mají připomínat něco orientálního. Bez Sound Blasteru by ses z toho asi sesypal.

The Asian Challenge je zajímavý především jako zachovaný kus devadesátkové edutainment kultury. Není to hra, která by ti zbourala mozek ani tě zklamala — je to prostor na hraní, který se snaží poučovat zábavou, a občas se to daří. Když si ji pustiš dneska v emulátoru, pocítíš ten zvláštní nádech času, kdy se věřilo, že vědomosti mohou být ústředním bodem zábavy.

Dnes sedne hlavně těm, co si chtějí ověřit, jak to vypadalo s edukativním softwarem v prvé generaci IBM-kompatibilů. Nic brutálního, nic geniálního — jen časový kapsle zapakovana v diskety a přidaná do archivů. Má to kouzlo staleného papíru a elektronických nálad, které už se nezopakují.