Skaphander - Der Auftrag

Potápěč v těžkém skafandru se vydává do neznáma. Tohle není příběh o dobrodružství — je to hra o každém kroku, každém pohybu, každé chvíli, kdy se můžeš utopić. Skaphander, podivný polský či německý točitý název pro něco, co vypadá jako sim explorace podmořských hlubin z devadesátek.

Jdeš dolů. Pod vodou. V ošuntělém oblečení, které je vlastně jenom pár spritů a barvička, co vypadá jak guma. Cílem není ratovat tonoucího nebo sbírat poklady — spíš prostě přežít a najít cestu kupředu. Nenajdeš tu příliš akcí ani dramatických střetnutí. Je to spíš meditativní pocit nepříjemnosti a tlaku, kterou fyzicky cítíš v každém pixelu.

Hraní se občas sune. Pohybování je pomalé, záměrné — nemůžeš si jen tak sprintovat vzorem. Ovládání reaguje tak, jak by mělo, když máš na sobě pytlovitý skafandr plný vody a kyslíku s omezením. Není tu zázraků, není tu hladké animace. Grafika je prostá, skoro odpudivá — tmavé barvy, chybějící detaily, monstrózní bytosti, které se vynořují z tmy. Místy je to spíš frustrující než zábavné, ale přesně v tom je ta podivná přitažlivost.

Skaphander patří do kategorie her, na které se zapomíná a pak se najednou vzpomene. Nebyla to hit devadesátek, kterého by si všichni pamatovali. Přišla bez marketingu, bez fanfáru, snad i bez adekvátního názvu v českém světě. Přesto měla něco — atmosféru bezmoci, která se v počítačových hrách moc nevyskytuje. Nebyla povedená, ale byla upřímná.

Dnes si ji zahrát znamená vrátit se do doby, kdy sim a explorační hry nemusely být hladké. Když si ji pustíš v emulátoru či v DOSboxu, čeká tě něco mezi experimentem a parodií na moderní game design. Není tady nic lehkého, nic průchodného. Spíš to je mlčenlivý test patience a chuti podívat se, co se za tím temnem skrývá.