G.o.D

Když vezmeš Spectrum a pustíš si G.o.D, hned ti bude jasné, že tohle není standardní věc. Hra se jmenuje zkratka, která se vyslovuje jako slovo, a už to vám řekne, že tvůrce měl posmívavou náladu nebo přinejmenším nechtěl být otrocký vůči konvencím osmdesátých let.

Jde o hru, která se nehodí snadno do žádné kategorie — a to ani v tehdejší době, kdy byla nabídka žánrů menší. Není to čistý action, není to venčení puzzle, není ani klasická adventura. Je to spíš pokus o něco, co by dnes určitě označily jako experimentální. Ovládáš postavu v bizarním světě, kde pravidla nejsou hned jasná a hra tě nenese rukou, aby ti všechno vysvětlila. Musíš experimentovat, zkoušet, selhávat.

To je přitom právě to, proč si ji pamatujeme. V době, kdy Spectrum hry často fungovaly jako nudné platformery nebo jednoduché střílečky, G.o.D si dovolil být divný a nepoddajný. Grafika je surová — což u Spectra není překvapení — ale má to čmáranice výraznosti. Zvuk je minimalista, ale přesně proto zabere. Hraní se cítí drsně a bez kompromisů.

Dnes už je to archiv, věc pro ty, co chtějí pochopit, jak daleko se hrám dovolilo zajít, když nikoho nezajímaly tutoriály a intuitivní ovládání. G.o.D neukazuje světu nový víčko na genmišku, ale ukazuje, že v osmdesátkách existovaly hlasy mimo mainstream. A to stojí za to.