Fixsterne

Fixsterne je jeden z těch титулů, které si pamatují jen nejtvrdší fanoušci Spectru. Nejde o slavný název, co by si zapamatoval každý, kdo v osmdesátkách koukal na krabičky v obchodu — je to spíš archivní zajímavost, která se v bibliotékách starých her objeví jako nekompromisní kousek doby, kdy se na Spektru dala nakódovat téměř cokoli.

Jde o hru bez jasné kategorie, což už v samotném takovém přiznání říká spoustu. Není to čistý action, není to logická hra, spíš se jedná o experimentální titul, který si nedovolil být pokojně v jedné buňce žánrového schematu. Zasazení není zrejmé z prvního pohledu — hraní se učíš obchodem se spouští a klávesnicí, návod se předpokládá spíše instinktivní.

Mechanika funguje na principu orientace a reakce. Ovládáš něco malého na obrazovce, orientuješ se v prostoru, reagují na tebe věci, které se zdají důležité. Klikání tu chybí — je to čistě klávesnice, flip-flop mezi směry a akcemi. Spectrum nemělo sílu na komplexní grafiku, takže grafické prvky jsou jednoduché, někdy až minimalistické. Hraní není právě lahůdkou po letech, kdy jsme zvyklí na ústupnost her — tady se musíš sám naučit, co se s čím počítá.

Fixsterne se dnes neobjevuje v seznamech "musíš hrát" — není to klasika jako Manic Miner nebo Jet Set Willy. To ale neznamená, že by byla k zahození. Spíš jde o dílo, které se ztrácí v hluku, protože svému času příliš neříkalo, o čem vlastně je, a nikdo pak nevěděl, kde ji hledat.

Dnes na Spectru? Jistě, když se touláš po archivech. Čekej ale atmosféru experimentu, ne rozpracovaného hrátka, které se tváří jako hra. Je to kuriozita pro historiky, kteří si chtějí ověřit, jak daleko si devatenáctibitové stroje dovolily zajít, když se na ně nekoukalo. Není snadná, není krásná — ale je upřímná.