Vixen

Lišky a počítače se obvykle netrefují, ale někdo v roce 1988 si myslel, že lišačka na cestě magickým světem bude hitem. Vixen je ta zvláštní věc, kterou si vezmeš z regálu z čisté zvědavosti a pak se divíš, proč vlastně existuje.

Jde o směsku — adventura se plošinovkovými prvky, kde ovládáš stejnojmennou lišku a posíláš ji skrz bludné úrovně plné překážek a nepřátel. Hra si není jistá, jestli chce být logickou hádankou, akcí nebo něco mezi tím. Grafika je jednoduchá, až primitvní, postavy jsou malé a bez osobnosti. Zvuk? Počítadlo beepů. Na DOS-u to vypadalo skromně už v devadesátkách, dnes je to spíš artefakt než zábava.

Hraní se pohybuje mezi zmalomocněním a frustrací. Ovládání není přirozené — pohyb lišky se cítí těžkopádně, skoky nejsou přesné, načasování pádu do jámy je věc náhody. Úrovně jsou navíc na první pohled chaotické, takže se tuláš sem tam bez jasného cíle. Když se ti konečně podaří pochopit, kam máš jít, příliš radosti z úspěchu necítíš. Hra není ani dostatečně obtížná, aby bylo vítězství poctivé, ani tak snadná, aby byla zábavná.

Vixen si dnes nepamatuje skoro nikdo. Nebyla to horší hra osmdesátých let — bylo jich dost ještě horších — ale také nebyla ničím, co by stálo za pozornost. Zdá se, že rozdíl mezi průměrnou tiráží a skutečným hitem často neměří ambice, ale preciznost. Tady chybělo obojí.

Pokud tě zajímá, jak vypadala průměrná adventura-plošinovka v éře, kdy se indie ještě neměla na co uchytit, Vixen je důkaz. Není to trapná katastrofa, která by byla zajímavá pro retro nadšence, je to jen nudné zapomenutí. Vezmeš si ji do prohlížeče, projdeš pár úrovní a pak si vzpomeneš, proč máš raději klasiky.