Avior

Když spustíš Avior na svém osmibitovém Spectrumu, čeká tě něco mezi interaktivním komiksem a příběhovou adventurou. Titul bez jasného žánrového určení, který vznikl v éře, kdy se programátoři snažili vytlačit z černobílých pixelů co se dalo, i když to znamenalo vytvořit něco těžko zařaditelného.

Jde o hru, kterou nejlépe popisuje slovo „zkušenost". Pohybuješ se po obrazovce, interaktuješ s prvky prostředí, a přitom se něco děje — nějaký příběh se odvíjí, nějaké cíle se plní. Spectrum má svá omezení: málo barev, nízké rozlišení, zvuky spíš jako vypraskané pískoty. Avior s tím pracuje, bez sebemenšího sebelitování. Tvé gesto, stisk tlačítka, a hra ti vrátí odpověď — popisem, změnou obrazu, postupem dál.

Ovládání je jednoduché, jak se tehdy patřilo. Máš pár možných akcí, hru ovládáš směrovkami a dvěma-třemi klávesami. Nestojí ti v cestě komplikovaný systém, jen prostor a čas k tomu myslet. Hra tě nenápadně tlačí někam, ale nechává ti volnost. Někdy to funguje líp, někdy méně — nejsou tu žádné vybroušené animace, která by ti řekla, co přesně se děje.

Avior si dneska pamatují spíš fandové a sběratelé spektrumovských kuriozit. Nebyl to hit, který by se mluvil v každé školě. Ale právě proto má hodnotu — reprezentuje tu část osmdesátých a devadesátých let, kdy se tvořilo experimentálně, bez ohledu na to, zda to spadne do známé krabičky „Hra pro jednoho" nebo „Strategie".

Pokud ti sedne estetika Spectruma — jednoduchá grafika, které se naučíš číst, zvuky bez efektů, přímý druh hraní bez nabubřelých tutoriálů — je Avior zajímavá poznámka v kolekcích. Není to lehčítko ani miláček publika. Je to věc, která byla, vznikla v určitém čase, s určitou myšlenkou, a zůstala, jaká je. Pokud hledáš právě takový druh retro zážitku, stojí za to ji nabít.