Star Avenger III

Když se hra jmenuje Star Avenger a je z roku 1995, čekaš space shoota s pořádným hujem. Místo toho dostaneš něco, co si během první minuty začneš pamatovat spíš jako na průměrný pokus, než jako na zážitek.

Star Avenger III je arkádní střílečka z pohledu shora, kterou vypustila nějaká méně známá vývojářská dílna do DOS bažiny devadesátek. Letíš si v malém stroji po tmavé hrací ploše plné nepřátelských jednotek, neskrýváš se, plácneš se do nich zbraní a vidíš explozi. Třídy lodí, upgrade zbraní, vlny nepřátel — klasika, která fungovávala už ve Galaxianu a fungovávala to i tady. Grafika je ostře stylizovaná, neonově bílé obrysy na černém pozadí, síťovina v průhledně modrém — to byl vizuální štyl, když byl paměť drahá a GPU jen snem.

Problém je v tom, že hra cítí jak proto, aby naplnila titul a povinnost. Nepřátelé létají bez pattern, střílí bez vrtěnky, tvoje loď se hýbe trošku líně a zásahy si nejsi vždycky jistý, jestli padly nebo ne. Není v tom ta jiskra, která by tě honila hrát znovu. Není to porušení, spíš inženýrský pokus bez srdce. Pamatuju si na stovky malých shoterů z té doby, které měly víc punch a přitažlivosti.

Na svou dobu to ale věci dělalo korektně — počítač je zatížený aspoň trochu, animace se ne a ne rozhazovat, zvuky existují a neškrtí. Není to ostudu toho roku, jenom to není nic, co bys si poznamenával do deníku nejlepších zážitků. Je to průměrná hustá čepel, která tu byla, vydělala drobný, a zmizela.

Dnes si ji zahraješ nostalgiálně — chceš vědět, jak to vypadalo ve skutečnosti, ne jak si to pamatuješ? Máš ji tady. Není to ztrácený poklad, ale není to ani smetí. Je to presně to, co vidíš: starej DOS shoter s neonovými barvami a středně zábavou na chvíli unudy.